Proč psát blog

Souznění

Už kdysi dávno, když byl vynalezen papyrus a ještě dávněji, kdy byly vypáleny první hliněné tabulky, ba v daleko dřívějších dobách, kdy bylo tesáno do kamene, už tehdy se projevila touha zvěčnit své myšlenky a předat je dál.

Tato touha trvá dodnes, můžeme bádat v kronikách a číst o dobách a skutcích dávno minulých a vnímat pisatelův náhled a projev zaznamenán na pergamenu a ptačím brkem psaných myšlenek, skutečných i smyšlených záznamů jež přetrvávají věky.

V dnešní době sdílení svých myšlenek po internetu, kde stopa našich vyjádření zůstává nesmazatelně na další věky zaznamenána přes servery serverů v datech jedniček a nul, v článcích webů nezměřitelné šíře a blogů, které nám jsou k srdci blíže. V tento čas mám přání, aby se má stopa, můj životní příběh, zapsal do vesmírné paměti a já se nemusel stydět za to, jak jsem žil.

Je podzimní sychravé počasí, sedím u počítače a myšlenky jsou vyťukávány na klávesnici, venku prší, kapky bubnují na střechu a já mám pocit, že tančím mezi kapkami deště, mezi kapkami jež dodávají životadárnou vláhu pro život a proto píši blog, svou stopu, která má možnost setkat se se stopou tvou.  Píši, neboť život miluji.

Kdybych držel v ruce ptačí brk a namáčel jej v inkoustu, byla by to jiná doba. Nyní však vnímám ptačí lehká pírka v nás a tato pírka jsou unášena s přidruženým chmýřím do světa. I ty vlastníš takové pírko. Pošli jej dál, smoč jej v inkoustu svého srdce a foukni z plných plic, ať se pírko rozepíše a vtiskne tvůj otisk do éteru a každý, ať má možnost ten vtisk zaznamenat a připojit ten vlastní. Jako vrána k vráně sedá, tak i dobro k dobru.

Jistě máš co sdělit a předat, to co je hluboko v tobě ukryto, dej to najevo a zvaž zda není čas vytvořit otisk svůj vlastní. Napiš blog, budu jej číst bez očekávání a přesto s velkou touhou načerpat něco z tebe. 

Neříkej na to já nemám, nikdo mně nebude číst. Dej tomu šanci a uvidíš. I já jsem měl pochybnosti do toho jít, předat sám sebe však byla síla, která mne táhla už od dětství. Získal jsem podporu od svých skutečných přátel a za to jim vřele děkuji. Oni vědí! 

 

Vzpomínám si na školní léta , kde v první třídě byly dřevěné lavice se vsazenými kalamáři, plnými modrého inkoustu a u nich položena pírka spolu s namáčecími pery a jejich ostrými kovovými hroty. Nato nás prvňáčky paní učitelka Malá vyzvala k výběru.

Mne zaujal lehký bílý ptačí brk, jemně jsem jej uchopil do svých prstů, smočil v inkoustu a mým počátečním výtvorem na psací tabulce byla kaňka, kterou jsem vypijákoval připraveným savým papírem a jal se psát první písmena.

Okouzlen jsem byl natolik, že jsem si téměř jist svým předurčením modelovat slova s lehkostí a něhou.

Můj život byl občas protkáván nějakými těmi kaňkami a teď mohu říci, že je veden pevnou rukou a vyluzuje ladné tóny okrasného písma.

 

Cítím lehkost jako bych měl křídla, jsem vděčný za ta ptačí pírka.

Roztáhni křídla a leť, na cestě tě čeká překvapení.

Užívej si! 

Ze srdce Petr

AnnaKVEVO