Nedělat si iluze je marnost

Svádění

Jakou realitou žijeme, kterou pravdu přijímáme, takový si tvoříme život.

 

Vytváříme si plány, představy a skutečně sníme, tedy nyní mám na mysli sny v regeneračním spánku, kdy se celé naše tělo opravuje, aby mohlo unést realitu denního světa.

Vyvstává však myšlenka co je to snění, jaká realita je ta pravdivá, když jsme vzhůru a nebo, když spíme?

Možná si řekneš, co je to za úvahu, no přece když jsme bdělí, to je realita a ne snění. Tělo však v době spánku a snění prožívá reálné i nereálné stavy a nerozlišuje zda je to sen a nebo běh denního bdění.

Nestranný pozorovatel sledující spícího při jeho snění, vidí pohyby těla spícího a zvuky vyjevující stavy běžného dění.

Sny si někdy pamatujeme a někdy zase ne a pomocí lucidního snění můžeme prožívat jako ve skutečnosti, snovou realitu. Vím, že je to možné, neboť jsem ten stav několikrát sám zažil a proto otázka co je to realita, je pro mne diskutabilní.

Je známo, že mnoho z toho co prožíváme, jsme si takzvaně zvolili, a to tím, že jsme si vytvářeli sny a představy o věcech, které bychom chtěli a nebo nechtěli zažívat a když se nám stalo to o čem jsme kdy přemýšleli, divili jsme se, proč se nám to a to děje a někdy dokonce opakovaně.

Osobně bych byl opatrný v tvrzení, to je nesmysl a naše myšlení neovlivňuje náš život, je to spíše vše náhoda na kterou nemáme žádný vliv. Ano empaticky mohu připustit, že to tak cítíš a nehodlám kývat tvým názorem, možná pravdu máš ty a já se mýlím.

Nicméně, iluze a především některých zručných kouzelníků jsou někdy na hraně pochopitelnosti z hlediska racionální mysli. A možná jsi na stejné vlně jako Jaro Slávik, jenž kouzla zcela zavrhoval a byl k nim skeptický až do doby, kdy se setkal z iluzionistou Radkem Bakalářem, který dokáže svět iluzí posunout na vyšší level a který dal onomu pochybovači lekci. 

Kolem nás je spoustu fiktivních realit a ti co dokáží tyto iluze ovládat nám mohou být i v lecčems nebezpeční. Cílem tohoto mého příspěvku je poukázat na to, že ač jsou věci mezi nebem a zemí, které nelze vysvětlit racionálním myšlením, přesto jsou tu tací, kteří dovedou balamutit ve svůj prospěch a ke škodě nás, kteří jsme svolní jejich realitu převzít za vlastní, bohužel k naší škodě.

Pokud přesto vše patříš mezi ty, kteří mají ve všem jasno a jen tak se nenechají obelstít, pak je to v pořádku a zůstaň svůj. Ovšem jak jsem zvolil v názvu článku, nedělat si iluze je marnost a kolem nás se denně dějí iluzorní reality, které každý z nás vnímá jinak.

Dovolím si zde přidat vyprávění mého kamaráda, který se stal součástí iluze, když navštívil s manželkou vystoupení Davida Copperfielda ve Vídni. 

S manželkou jsme vyrazili kouknout se na představení našeho oblíbeného kouzelníka Davida Copperfielda, už dlouho jsme uvažovali o tom, jedno z jeho věhlasných vystoupeních vidět a hlavně zažít.

Ovšem vždy vystupoval v zámoří a v Evropě prozatím ne, až se k nám dostala informace, že bude mít  svou iluzionistickou šou ve Vídni.

Neváhali jsme ani minutu a objednali vstupenky a mezinárodní jízdenky na vlak a hurá zažít něco z reality iluzí, které pro nás byly mimo naše chápání.

Představení bylo nad očekávání dobré, nechápali jsme a naše mysl vzdorovala myšlence, že to, co bravurně předváděl je pouhým trikem a fascinující iluzí. O to víc nás mrzelo, že jsme museli představení opustit dvacet minut před koncem, neboť bychom nestihli vlak, jelikož jsme museli vyrazit posledním spojem, který se neshodoval z časem ukončení šou.

Zážitek byl k nepopsání fascinující, ale to jsme ještě netušili, co nás překvapí tak, že jsme začali pochybovat o tom, že to co jsme zažili a viděli na vlastní oči je pouhým trikem a iluzí.

David před koncem představení předeslal, že na tři vteřiny se v sále zhasne a každému v první řadě bude chybět něco z jeho osobních věcí, které pak všem budou předány na konci představení.

Nevěřícně jsem se potutelně usmíval a byl v klidu, vždyť je to jenom iluze a parádní šou, a tři vteřiny na celou řadu je fakt málo, tolik komparzistů co by nás "obrali" tady určitě nebude.

Protože jsme seděli v první řadě, překvapeně jsme se na sebe s manželkou podívali. Náhle, bez varování se v sále rozhostilo temno a po třech vteřinách bylo opět rozsvíceno. Šum v první řadě narůstal, každý skutečně něco postrádal, peněženku, klíče, telefon, brýle... Jen já jsem měl očividně všechno, oddychl jsem si s tím, že zřejmě ti co seděli v první řadě s námi, byli nastrčené figurky do šou. Manželka se s úlekem dívala do příruční kabelky, zda jsou tam jízdenky na vlak, viditelně si oddychla a zeptala se mne, kolik je hodin, musíme už jít abychom nezmeškali vlak. Podíval jsem se na zápěstí, kde tam ještě před malou chvílí byly hodinky, vzácný kousek po dědovi, značky Prim. Vyjekl jsem překvapením a s úlekem jsem nevěřícně ohmatával svou ruku. 

Nervozita i mé ženy, mne přivedla k přebírání v mysli, jak je to možné a hlavně jak hodinky dostanu zpátky, když už musíme chvátat na nádraží. Opravdu byl nejvyšší čas jít! Nezbylo nám nic jiného, než opustit sál a s tísní na prsou ze ztráty hodinek po dědečkovi, ujíždět přivolaným taxíkem na nádraží.

To co se pak přihodilo, nás oba nenechalo v klidu. Vlak má zpoždění třicet minut na odjezdu. "To snad ne, ještě jsem se nevzpamatoval ze ztráty a ještě tohle, vlak bychom stihli i tak a hodinky by mi byli vráceny."

Čas do odjezdu trávíme v nádražním kiosku u kávy a voňavých koblih. Jsem smuten a manželka mne chlácholí: "Tak tam zavoláme a vyřídíme to, to bude dobrý uvidíš."

Pokýval jsem hlavou a bezděky se zakousl do vonící koblihy, křehce křupla a oba jsme nevěřícně zírali co v té koblize je...

Naše vnímání se náhle změnilo a začali jsme věřit na zázraky mezi nebem a zemí. V té voňavé koblize totiž bylo nečekané překvapení od dědečka a babičky, brusinkový džem, byla to jejich specialita.

Pokud jsi jen na chvíli uvěřil milý čtenáři, že by mohly být v té koblize hodinky Prim po dědovi, pak nejsi sám a z toho je patrno, že podlehnout iluzi je velice snadné. 

Není všechno zlato co se třpytí, ale nedělejme si iluze, svět je plný kouzel a magie a není ostudou tomu podlehnout, svět je tím vším rozmanitý a kouzelný.

Věnovat se dobru v nás a posouvat jej o level výš je kouzlení bez iluzí a abychom nesedli kdekomu na lep, zkoumejme své nitro přátelé, zda nalezneme reálně to co je tam hluboko uvnitř a chce ven na svět, lidskost a dobrotu.

To je ta nejlepší realita, kterou může najít každý z nás.