Geroj táta

Mámení

Sedím na terase zahradního domečku, vane příjemný pozdně letní vánek, zpívají ptáci, poletují z místa na místo a já si nyní uvědomuji dočista, svůj slib o napsání příspěvku na téma, táta.

Právě nastalo příště!

V mysli mi vyvstává myšlenka, kdo je to táta a jak jím vlastně být.

 

Světe div se, odpověď není tak jednoznačná, ač by měla být předložena jasně, jako když bičem mrská.

Spíše se sám mrskám za to, že být tátou není snadný úkol, když si uvědomím co jsem všechno v rodičovství zmeškal a co už se nedá vrátit zpět.

Nechám bičování sebe sama a naložím s tím po svém a každý, ať si sám udělá obrázek o úloze tátou být.

Nic není naplánováno přesně do jedné linie, v životě jsou i křivky, které protínají snahu muže být správným tátou. Kdo chce pochopí a snaží se nejlépe, seč může, pak vyrůstá v správného muže.

Po prvním slovíčku máma, jež se dítko naučí říkat, v mnoha případech následuje slůvko táta.

Pamatuji si, když jsem čítával u manželčina bříška otcovským hlasem nenarozenému, ale živoucímu zázraku, svému synovi, pohádky pod kůži do hloubi lůna. Pohyby, jeho ještě neviditelných ručiček a nožiček se zklidnily a zřejmě mé hluboké tóny táty, v něm proudily.

Pro ty, kteří se domníváte, že dítě vnímá teprve až je venku na svĕtě, bych rád dodal, nemyslím si.

Mé snažení vnímat toho malého človíčka ještě před spatřením světla světa, se prokázalo jako úsvit v momentě, když v postýlce plakal a nereagoval na mámin konejšivý hlas, až když zaslechl hlas tátův, utišil své uááá, uááá a ve mne narostl pocit souznění s tím malým stvořením.

Stal jsem se hrdinou!

Nemohu však říci, že mé hrdinství trvalo věčně, udĕlal jsem spousty chyb ve výchově a nemám návod na to, jak být tátou.

Přesto mohu říci, že otcovství každého jednotlivce má svůj styl a rad je nepřeberné množství, jen je není možno, vždy správně napasovat do konceptu života.

Jeden model otcovství střídá druhý a čert aby se v tom vyznal.

Od nekompromisní poslušnosti, po současnou volnou výchovu, chápou jednotliví tátové druhé nejčastější slovo batolete, jímž, táta je.

Nemohu mít za zlé svým rodičům jakou výchovu si vybrali, či nevybrali. I oni byli vychováni 'po svém'.

Mohu naopak říci, že mi dali, jak má máma, tak můj táta, co bylo v jejich silách, co jim bylo dáno jaksi do vínku a nekladu si žádnou podmínku.

Můžeme se dohadovat jaká otcovská výchova je ta správná a přít se o pravdě, to však nemění nic na skutečnosti, že táta jen jeden je.

Jsem takovým, jakým jsem, ať dostal jsem-li výchovu, takovou či makovou.

Říkám tedy s odevzdaným srdcem:

 "Díky táto!"