Rozšířené vědomí

Bytí
Když se řekne rozšířené vědomí, mnoho lidí si tento pojem spojí s holotropním dýcháním, drogami, užitím rostliny Ayahuasca a nebo pití nápoje z 'jedovatých houbiček'.

Já se však nyní budu zabývat osobní zkušeností, kterou jsem zažil na vlastní kůži, která byla vyvolána takzvaně mimoděk, bez užití jakékoliv psychydelické látky.

Tento zvláštní stav jsem zažil již několikrát, jednou to bylo při čtení knihy, kdy jsem byl náhle hlavní postavou, kterou jsem se na pár chvil stal a jež ke mně mluvila jako k jiné osobě a sebe jsem pak vnímal vystoupen z těla očima oné postavy. Podruhé na mne tento stav přišel při poslechu hraní na piano, kdy osoba hrající, vyluzovala, řekl bych nadpozemské tóny, jež ovlivnily ne jen mne, ale i ostatní lidi kolem hrajícího.

Nejemocionálnější zážitek jsem však zažil zčistajasna při chůzi parkem zvaným Sherwood u pražského hlavního vlakového nádraží. Toho dne procházejíc parkem a chvátajíc na tramvaj se stalo něco nečekaného.

Rychlou chůzí kráčím parkem plným spěchajících lidí na vlak. Tramvaj, kterou jsem měl jet, číslo devět, jezdila poměrně často, v intervalu cca desíti, ve špičce pěti minut. Nebylo třeba spěchat, prostě jsem byl unášen běžným denním shonem, jako všichni kolem, tedy kromě několika lidí sedících na lavičkách a nebo ležících na travnaté ploše a odpočívajících, nevyjímaje, očividně lidí bez domova, kteří popíjeli krabicové víno a hlučně se bavili.

Všichni se sklopenou hlavou a výrazem mouchy snězte si mne, pohroužení do sebe spěchají neznámo kam.

Náhle se začíná ve mne, spíše kolem mne, dalo by se říci každou buňkou mého těla, cosi odehrávat.

Získávám pocit, jako bych se vpíjel do prostoru a objímal každého jednotlivce na ulici svou přítomností, zvýraznil se šum stromů a já jimi prostupující cítím sounáležitost se vším kolem mne, vnímám intenzivně zpěv ptáků, denní šum pomalu ustává, očima se spojuji s lidmi procházejících kolem mne, nemají skloněnou hlavu, vnímají mne a já je. Díváme se do očí a neuhýbáme. Cítím, že jim rozumím a oni mně, znám jejich osudy, stesky a touhy, rozhlížím se a kladu si otázku co se děje, vše se zpomalilo a já získávám pocit, že nic nehoří, že takhle chci žít, procházím kolem lavičky s bezdomovci, nehodnotím, vše je jak má být, mám silnou touhu obejmout je, obejmout vše kolem sebe, stav expanduje, uvědomuji si, že jsem vším tím kolem mne, vzrůstá ve mne euforie, miluji to, ten pocit je tak úžasný, nepopsatelný, nechci z něj ven, chci v něm zůstat, všechny strachy, pochybnosti, nejistota je tatam. Prostupuji volně vším a všechno prostupuje mnou. Je jenom toto velké všeobjímající Teď.

Vše, jak náhle přišlo, tak náhle to odešlo, jsem zpět! Přicházím k zastávce tramvaje, přijíždí devítka, nastupuji. Stále v němém úžasu si kladu otázku, co to sakra bylo, kde se ten pocit vzal, nevolal jsem jej, najednou tu byl se vší silou, nešlo se mu ubránit, ostatně ani nechtělo.

Do dnes si vybavuji ten úžasný zážitek a čekám kdy se vrátí. Uvědomuji, si, že se nevrátí, je tady stále. Jen já jsem opět zaneprázdněn ve své mysli denním shonem a řeším svět kolem sebe. Z oné události jsem žil dlouhé dny, volně jako pták unášen větrem a nemusejíc mávat křídly, tak volně jsem se cítil a chápal jsem i když má racionální mysl hledala stále důvody tohoto stavu a já jako nevěřící Tomáš začal žít opět život všedních dnů.

Jedno však vím a jsem přesvědčen, že tento stav provázející nevýslovné dobro, máme každý z nás v sobě. Jen si jej nepřipouštíme a zavíráme oči před jednoduchostí života a hledáme složitosti aby jsme žili. 

Napsal jsem tento skutečný příběh proto, že jsem přesvědčen, že i vy jste mohli někdy prožít něco podobného a přemýšlím o tom, že toto rozšířené vědomí není odvislé pouze na psychydelických látkách, jak se mnozí domnívají.

Kdyby tomu tak bylo, nedávalo by to smysl. Mohu připustit, že jsou určitým katalyzátorem k zjasnění tohoto vnímání, které tady stále je, ale přes všechen shon světa toto nevnímáme. Ony látky jsou možná pro někoho prostředkem k úniku od denních starostí, ale já jsem přesvědčen, že každý jednotlivec má napojení na jsoucno, neboť jím prostě všichni jsme a psychydelické látky nejsou k uvědomění potřeba.

Proto nevyzývám ke změně myšlení, není to třeba, všichni totiž víme a záleží na tom, kdy to přijmeme.

Jsem úplně obyčejný člověk jako vy přátelé, nikdo totiž není víc ani míň.

Ten nepopsatelný pocit rozšíření se a prostoupení vším, se nedá zapomenout a ani nechci jej zapomenout!


Úrovně vědomí

(humorně podaná skutečnost)

Komentáře

  1. Máš dar, Petře. A otevřenou mysl. A umíš vše co jsi prožil poutavě popsat. Byla by škoda, kdyby jsi skončil úplně. Co třeba nás inspirovat tak jednou týdně? Please ������������

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Tome za povzbudivý komentář. Těší mne, že se Ti mé psaní líbí. Mám však pocit, že mé příspěvky jsou některým lidem trnem v oku, ale chápu, že nemusí můj projev sedět každému.
      Mám toho hodně na srdci a kdybych to sem všechno servíroval, tak by to asi mnohým nebylo vhod. Nechci nikomu dávat žádné rady a už vůbec nechci, aby si někdo myslel, že jsem spolkl moudrost a hodlám kohokoliv poučovat. Ne to nemám opravdu v úmyslu, jen se mi těžko mlčí a tak zvažuji, že budu psát dál, ale bez veřejného sdílení.
      Kdo bude mít zájem, k tomu se mé úvahy dostanou. A komu bude mé vyjadřování vadit, má možnost sem nechodit a nečíst je.
      V podstatě píši pro sebe, abych si ujednotil své myšlenkové pochody a ujasnil životní priority a dal jim punc.
      Tak asi tak!

      Vymazat

Okomentovat

Milí přátelé, čtenáři mého blogu. Ocením jakoukoluliv zpĕtnou vazbu, rád bych, aby tento blog byl interaktivní a proto uvítám vaše náměty o kterých by jste rádi četli. Je pro mne výzvou zpracovat jakékoliv téma.
Vyzkoušejte mne...
Budu se snažit kápnout vám do noty.
Vážím si zpĕtné vazby v podobĕ vašich komentářů.
Komentovat může každý bez omezení v rámci slušnosti a lidskosti s ohledem na slušné mravy. Dĕkuji!
S úctou
Petr

Oblíbené příspěvky